Červen 2014

Střepy od krve

7. června 2014 v 0:28 | Mr. Nobody |  Jak šel čas a přišlo vše okolo
Někdo rozbil zrcadlo. Proč se někdo dotýkal zrcadla? Proč ho někdo rozbil? Na zemi se válí už jen zbylé střepy a střípky, které nikdo nechce.

Po dlouhé době jsem viděl svůj lidský odraz v zrcadle. Byla tam. Byla tam ta Lidskost, kterou jsem už dávno ztratil. Ani jsem jí nehledal. Možná jsem jí hledat nechtěl. Nestál jsem o ní. Otázka je jestli o ní stojím teď.

Zahlédl jsem ji jen na chvíli. Byla tak čistá, neposkvrněná a tak dokonalá. Nevěřil jsem, že ji ještě jednou spatřím na vlastní oči.

Možná je to tím, že se teď na mě nahrnulo spoustu věcí a já se jim, ač nedobrovolně, musím podvolovat. Možná jsem zeslábl. Možná už tu zůstane a možná zase zemře jako minule, kdy umírala v louži krvi a bílých šatech.

Pamatuji si, když umírala poprvé. Nedá se na to zapomenout. Seděla přede mnou a v ruce měla sekeru. Usmívala se a byla lehkovážná jako vždy. Měla své sněhově bílé šaty a střevíce, které ohlašovaly její příchod. Její kůže byla bledá. Její oči světle modré, jako Akvamarín. Barva moře s nádechem do zelena. Kdo by řekl, že tohle stvoření může být tak ničivé? Nikdo z nás si to nedokáže představit, ale všichni víme, že není tak čistá za jakou se vydává. Protože i ona je vytvořená z prvotních pudů.

Když poprvé přišla Temnota, tak se bránila. Zuby nehty, ale nepomohlo jí to. Temnota pohltila všechno okolo ní. Nechtěla být, ale spoutaná ani ovládaná a tak si usekla sekerou svou pravou ruku. Její prach bolesti je velmi citlivý. Sklopila svou hlavu a pod nátlakem bolesti si klekla a začala kvílet, i tak nechtěla být spoutaná Temnotou. A proto se naposledy koukla ubrečenou tváří okolo sebe a začala si překousávat levou ruku. Chvíli jí to trvalo a Temnota se náramně bavila její bolestí. Každé kousnutí do vlastního masa dělalo z Lidskosti slabší cíl. Když už se prokousala ke kosti svého zápěstí, tak si pomalu stoupla a začala se zbavovat posledního možného článku, který mohla Temnota podle ní využít. Začala si lámat zápěstí, dokud si ho neurvala. Temnota se nemohla nabažit pohledu na kusy masa a postavu v bílých zakrvácených šatech. Tím víc jí chtěla. Tím víc po ní toužila.

Jenže Lidskosti něco nedošlo. Měla ještě nohy. Temnota spoutala Lidskost za kotníky studenými pouty. A byl konec. Lidskost prohrála svou naivitou. Svalila se na zem a dál krvácela. Dokonalý pohled na nevinnost samu v louži krve.

Měl jsem za to, že zemřela. Byla potupena a svázaná temnotou. Neměla přece šanci vylézt jen tak.

A najednou se jen tak objeví. Napsal bych zničeho nic, ale to bych lhal. Už delší dobu na sobě pozoruju, že tam něco z ní je. Něco, co mě někdy zastaví v tom, co dělám. Docela mě to znepokojuje.

A tak jsem seděl v jedné ze svých němých místností a koukal se do zrcadla. Viděl jsem jí, tak jak si jí pamatuju. Jediné, co se změnilo je to, že krev na jejích šatech už zaschla. Ale má Lidskost stále krvácí a Temnota jí stále řídí. A kdo tedy rozbil zrcadlo? Byl jsem to já? Nebo někdo jiný? Nevím. Jediné, co si pamatuju je to, že jsem se snažil sebrat střepy ze země. Byl jsem v tom tak urputný, že jsem se pořezal, ale bylo mi to jedno. Střepy byly potřísněné mojí krví. Nechtěl jsem, aby se střepy ztratily. Nechtěl jsem to, ale i tak jsem nezachránil své zrcadlo. A teď nejspíš budu potřebovat hodně dobré lepidlo a spoustu dnů na to, abych své zrcadlo zpravil. Abych se zase mohl koukat.



Mr. Nobody