Únor 2018

No more sun, why's it always night?

17. února 2018 v 0:40 | Mr. Nobody |  Chaos
Běžím lesem.

Cítím, jak se pode mou propadá zem. Chce mě stáhnou dolů. Prahne po mé kůži. Slyším okolo sebe hlasy. Hlasité výkřiky mých buněk. Nepřetržitý tlukot mé pumpy umístěné v mém ztuhlém těle. Běsnící mozek.

Na stromech visí hlavy a promlouvají ke mně. Jejich splasklé rty se hýbou. Zvou mě, povolávají. Jejich vysušené obličeje a slepé, pichlavé oči. Hnilobný zápach se line celým lesem. Jejich hlasitá slova mě ničí, i když nejsou slyšet.

Pozorují mě?
Pronásledují mě?

Přicházím ke hřbitovu a hledám svého souseda. Čtu si jména na náhrobních kamenech a vykopávám jejich hroby, abych se mohl kouknout. Abych je mohl poznat. Čas mi nepřál a jim také ne. Chci rukou přejíždět po jejich zdevastovaných lebkách.

Hledám spolubydlícího.
Hledám podobné kosti.
Hledám kosti, které patří mě.

A každý večer je nacházím. Každý večer jsem svým nejlepším přítelem, než se v mé ruce objeví prach.

Každý den platím Charónovi za cestu do podsvětí. A pokaždé mě v půlce vyklopí a odpluje sám. Nevěnuje mi žádnou pozornost. Žádné zapomnění se nekoná. Házím po něm koruny, obolosy, centy a nic. Už nechce být znova potrestaný.







Mr. Nobody